Světové hry IBSA z pohledu hráče…

Cesta do Soulu byla dlouhá, ale dalo se to zvládnout.
Méně příjemná byla jen doba strávená na letišti, při přestupu z letadla na letadlo.
Bylo to čtyři, až pět hodin. Let sám o sobě trval devět hodin do Dubaje a pět hodin do Soulu.
Cesta opačným směrem byla o něco delší.
Jelikož jsem byl sám, přidal jsem se ke goalballistům. Byla to dobrá parta a tak bylo veselo.
V Soulu měli o sedm hodin více. Tělo to zvládlo dobře. Jen ve čtvrtek na mě padla taková únava,
že jsem prospal celé odpoledne. Pak už to zase bylo dobré.
V osmdesátých letech byla v Soulu olympiáda a tak některé disciplíny probíhaly na stadionech
vybudovaných k tomuto účelu. Stejně tak ubytování v hotelech, kde bydleli olympionici.
Jídlo bylo v pohodě. Ráno a večer švédské stoly, v poledne bagety. Ochutnal jsem soustu místních specialit.
Navštívili jsme také rychlé občerstvení na tržnici v postranních uličkách a i tady to byl zážitek.
Lidé byli vždy vstřícní a příjemní.
Jediná vada na kráse v Soulu je doprava. Město je snad pořád přeplněné auty.
Na zahájení jsme jeli 52 minut a zpátky na hotel minut 7… Muselo se počítat vždy s větší časovou rezervou.

Co se týká showdownu, bylo vidět, že finanční náročnost byla opravdu velká. Chyběla tu třeba Francie.
Až na Finy, ti tu byly tři, byl z každé země jeden, maximálně dva hráči. Avšak žebříčkově ti nejlepší.
Zahrál jsem si opravdu dobře. Od desátého místa mě dělily tři body. Ve třetím setu mě Slovinec Susman
porazil 15:12.
Objevil se tam i jeden hráč z Ruska. Jeho kouči a doprovod si všechno natáčeli a dělali si poznámky.
Připomínalo mě to Poláky v jejich začátcích. Tak abychom se brzy nedivili.
Hrálo se na našich šesti stolech. Já jsem hrál ve čtyřech hernách a připadaly mi ty stoly úplně identické.
Pokud bych nevěděl, že jsem v jiné místnosti, řekl bych, že hraji pořád na jednom stole.

Tolik asi ve stručnosti. Pokud by měl někdo nějaký dotaz, rád odpovím. Klidně se ptejte.

Ještě chci poděkovat všem, kdo mi umožnili se IBSA her zúčastnit. Sponzorům, svazu, sekci showdownu,
Tandemu Brno, rodině, všem, kdo mi fandili a také paní Miladě Zdražilové. Co ta musela ohlídat, bylo až neskutečné.
Korejci něco chtěli, pak to chtěli doplnit a pak ještě jednou a ve finále to bylo úplně jinak.
Také rozhodčím Petře a Petrovi, kteří pokud měli volno, ta mě chodili fandit.

Všem tedy dík.
Z Brna zdraví Pavell D